Zastrč hlavu a nevyčuhuj

ZASTRČ HLAVU A NEVYČUHUJ

Jsem plachý tvor. Celý život se snažím zapadnout a hlavně nijak nevyčuhovat. Jsou z toho vždycky akorát problémy. No jó, jenže… Ono se to občas nějak nedaří. Vlastně se to tak nějak permanentně nedaří. Už od malička. A pak jsem se oficiálně stala spisovatelkou. Splnil se mi sen, ve který jsem vlastně pořádně nevěřila. Vyšla mi kniha. Dračí oči – Čarodějka.

SUPER!
Jo a bude křest.
Cože?
Křest.
Si děláte srandu! Jako fakt?! Super!? Ježkovy voči, mě klepne! Nebudu muset mluvit, že ne?!
Jistě že ano!

Křest je pro radost čtenářů a za odměnu autorovi, a aby se kniha zviditelnila. Na jednu stranu se strašně těším. Splnil se mi sen! Vyšla mi kniha! Nic proti, ale jsem plachý tvor. Neumím mluvit před lidma. Bojím se mluvit před lidma! Už když mě postavili ve škole před tabuli, byla jsem schopná zapomenout vlastní jméno, natož to, co jsem se naučila. Umřu! A co když nikdo nepřijde? To bude ostuda! To chce panáka! Nebo raději celou flašku. Až na to, že nesmím pít. Došla mi čokoláda. Snědla jsem jí na nervy asi kilo. Nevím, jestli se víc těším, nebo bojím. Umřu! Ježišmarjá, co si vezmu na sebe?!

Zkušenost ukázala, že čím lepší příprava, tím větší šance na úspěch jakékoliv akce. Také vím, že čím pohodlněji se budu cítit, tím lépe. Ale jsem detailista. A přeci na křest své první knihy nepůjdu v teplákách. Ono se to taky nemusí opakovat, že jo, takže je třeba si to náležitě užít. Oblečení jsem řešila jen asi dva měsíce. Křest bude v únoru. To je venku zima. Ale je zima i v Luxoru na Václaváku? Teď, když se nad tím zamyslím, překvapuje mě, že jsem se tam nešla podívat. Rozhodně to chce sukni. Takovou, pod kterou mi nebude vidět, která nikam nepojede a nebudu v ní vypadat jako hroch ani diblík. Nebo šaty? Zase abych nevypadala moc nastrojeně, že jo. Ááááááá!

Nakonec jsem zvolila přiléhavou sukni nad kolena s barevnou aplikací Desigualu a černý top s lodičkovým výstřihem, tříčtvrtečními rukávy, upnutý přes boky. Kozačky na podpatku. Silonky. Jo, a účes. Jiný, než obvykle, bude francouzský drdol. Celkem dobrá výmluva na účes.

Kadeřnici málem švihlo, když zjistila, že na Václavák jedu metrem. To nemůže účes přežít. Když pochopila, že mě k jinému řešení nepřemluví, nalakovala mi vlasy tak, že je to jak beton. Myslím, že bych přežila, i kdyby mi na hlavu spadnul barák. Překvapuje mě, že to není vidět a nevypadá to jak helma. Super!

Od kadeřnice domů, abych se nalíčila a oblékla. Snažím se nalíčit. Třikrát mi volá táta s doplňujícími dotazy. Když se ho konečně zbavím, volá mi teta. Pak brácha a máma. Sakra lidi, jste dospělí, nemůžete se o sebe postarat sami? Začínají chodit smsky. Většinou mi píšou kamarádi, že nepřijdou, nebo že přijdou až na afterparty. Ježišikriste, on nikdo nepřijde! To bude ostuda! Umřu! Sežrala jsem další půl kilo čokolády, mám podezření, že byla prošlá. Bude mi špatně. Je mi špatně. Nalíčila jsem se a až pak si uvědomila, že si musím vyčistit zuby. Paráda, tak znova. Který cvok nosí v kabelce náhradní punčocháče? Po zralé úvaze jsem přidala ještě jedny.
Dojela jsem na Václavák. Jak jsem nervózní, chce se mi čůrat. Nevím, jestli je v Luxoru záchod. Tak jsem si odskočila do Mekáče. Když jsem se oblékala, roztrhla jsem si silonky. A rozhodně ne decentně. Žádné lehce puštěné oko. Prakticky jsem jim urvala vršek. Paráda! Ještě, že mám náhradní. Krkolomně jsem se v kabince převlékla a doběhla do Luxoru. Zpocená jsem až na pr… zadku.

Vyjela jsem elektrickými schody a málem se přerazila, protože mě oslnil blesk z fotoaparátu. Bolestně si uvědomuji svůj výraz. Nejhorší fotka mého života! Nacouralo se pár lidí a všichni po mně něco chtějí, takže není moc čas na to, aby mi někdo vysvětlil, co se po mně bude chtít. Jsem čím dál nervóznější, protože to vypadá, že obecenstvo bude čítat tak deset lidí. To bude ostuda!

„Kde se fláká? Vždyť tu měla dávno být!“ slyším vedle sebe a otáčím se. Táta. Stojí půl metru ode mě. Máma se na mě zmateně podívala. Tátu upozornila, že stojím vedle něj. Přejel mě očima jako krajinu a stejně mě nepoznal.

Za stoleček usedám s redaktorkou a mou úžasnou kmotřičkou Vandou. Jsem v šoku. Přišla spousta lidí a některé překvapivě neznám. Miluju svoje kamarády! Jsou tu novináři. Bezpochyby kvůli Vandě. Oslepují mě blesky fotoaparátů. Nevím kam s očima, jak se tvářit, kam s rukama, opřít se o opěradlo nebo o stůl… Není vidět, že se potím jako prase? Sedím asi půl minuty a už se lepím k židli.

Moderátorka Hanka je rozverná. Jedno je jasné, s tou babou nuda nebude. Jsem jí vděčná, asi tak 40 vteřin. Komentuje počet lidí v obecenstvu. Zdraví Hujerovi a ptá se, jestli je tu někdo, kdo mě nezná. K mé hrůze se hlásí táta.

Aniž by tušila, že se vrhá do minového pole, Hanka se nadšeně ptá: „A vy se jmenujete jak?“
„Hlaváček.“
Hanka znejistěla. „A ke Kristině jste v jakém vztahu?“
„Otec.“
„Vy se mi líbíte!“ směje se Hanka a zapojuje tátu do hovoru.
Nejraději bych zalezla pod stůl, ale to nejde. Potím se. Tohle nedopadne dobře.
Najednou slyším: „A vy jste knihu četl?“
„Jo.“
Táta fantasy nemá rád a já to vím. Navíc zásadně nesouhlasí se spoustou … uvedených scén. Ježkovyvočiměklepne!
„A jak se vám líbila?“
„No já hlavně kontroloval hrubky a tak,“ hlásí táta a já se rudá až za ušima bezmyšlenkovitě sunu po židli dolů, abych byla menší a ještě menší…
V tu chvíli vedle mě na mikrofon hlásí moje redaktorka: „To jste to teda odflákl, spousta hrubek tam zůstala.“
Už můžu jít domů? (Z táty později vypadlo, že se prostě bál, že ho Hanka začne zkoušet z děje. A on fantasy fakt nerad, takže si to nepamatuje a nechtěl vypadat, jako blbec.) To sakra nemohl říct, že to nečetl?

Když se konečně na něco zeptali mně, ruce se mi třásly tak, že jsem si málem vyrazila zuby mikrofonem. Jenže Hanka je úžasná. Dává chytré a vtipné otázky. Vrhám se do hovoru o něčem, co miluju. Sice si fakt nepamatuju, co jsem říkala, ale prý jsem neplácala blbosti.

A pak přišlo podepisování. To už docela šlo. Oddechla jsem si. Do momentu, než se přede mě postavila spolužačka z gymplu. Za ní ve frontě stálo několik cizích lidí. Podívala jsem se na ni a ztuhla. Velmi pomalu jsem knížku zavřela a prohlásila, že jí napíšu věnování v hospodě. Zasmála se a odešla. V hospodě si pak ze mě utahovala, že jsem zapomněla, jak se jmenuje.

Jak jí mám vysvětlit, že to není její jméno, které jsem zapomněla, ale to svoje? Asi by vypadalo fakt trapně napsat celé věnování a pak se neumět podepsat. Přeci proto jsem zavřela tu knihu, abych se podívala, kdo ji napsal.

Naprosté nadšení se mísí s totální panikou. Můj ksicht reaguje na blesky zděšenou grimasou. Do čeho jsem se to pro boha pustila? Píšu přece, protože mám z veřejného vystupování kopřivku. Schovávám se za řádky a slova na papíře. Rozhodně líp píšu, než mluvím. Na papíře se nezakoktám, nepřeřeknu, nezpotím, můžu myšlenku stokrát převalit z jedné strany mozku na duhou a vypilovat. Nešlo by to nějak udělat, že jako lidi budou číst moje knížky, já se budu culit a zůstanu v pozadí? S nadějí šedé myšky poslouchám kázání na téma sociálních sítí a viditelné sebeprezentace. Ono totiž nestačí, že vyjde kniha. Ta hromada písmenek si musí najít čtenáře. Šedá myška? Nepřichází v úvahu. Musíš být vidět. Kniha se nejlépe propaguje skrz autora. A do hajzlu!