Za chvíli je Valentýn. To jsme si importovali, abychom nemuseli čekat na 1. Máje. Ten samozřejmě taky oslavíme. Docela dobrá výmluva. Že prý romantika. Už měsíc zakopávám o reklamy na čokoládky (to je pro čokoholika dobrá zpráva), sexy prádlo, alkohol, kytky a jiné sladkosti (to už tak dobrá zpráva není). Z obchodního hlediska to chápu, z osobního hlediska mi to už po týdnu začíná lézt na nervy. Hlavně asi kvůli některým mým čtenářům. Ne, že by mi jindy čtenářky nevyčítaly, že mám ve svých knihách málo romantiky, ale v tomto období jsou ženské posedlé a doslova mi to mlátí o hlavu. Já prostě nejsem typ na červenou knihovnu. Chápejte správně, já vám ji neberu. Každému, co jeho jest. Ale například zcela upřímná žádost o ruku uprostřed válečné vřavy v jedné z mých fantasy sklidila poměrně značnou vlnu komentářů na zásadní nedostatečnost této scény.
Jeden by řek, že čtenářům dojde, jak já to mám s romantikou. Teda spíš, jak to má romantika se mnou. Amor je totiž magor a je mu šumák, že je Valentýn. Nebo třeba 1. Máj, když už jsme u toho. On na mě prostě nevěří. Pro nadšence, kterým to ještě nedošlo, mám dotaz. Tušíte vůbec, jaké to může mít následky? Víte, do čeho se řítíte? Romantika je krásná věc, to bezesporu. I já mám občas záchvat. A když bude teda ten Valentýn a já píšu málo romanticky, dáme si jednu Valentýnskou. Všem, co slavíte, bych chtěla popřát šťastného Valentýna. Ovšem, na vlastní nebezpečí.
Takže, co nejromantičtějšího vás může napadnout? Nechte mě hádat. Svatba? Jistě, i tam to může dojít od romantiky na Valentýna. Váš velký den, jeden z nejšťastnějších dní vašeho života. Radostná událost, mejdan a veselení. Ráda bych tento náš základní komentář lehce poopravila. Svatba by měla být šťastnou událostí, na kterou budeme vzpomínat do konce života.
Vzpomínat budeme každopádně. Nezbývá než doufat, že v dobrém. Šťastná období začínají všelijak. Tohle konkrétní většinou začíná něčím, čemu se obecně říká žádost o ruku. Představivosti se meze nekladou, nejlépe něco vskutku romantického, nezapomenutelného: večeře, svíčky, kytky, transparent za letadlem, nápis z okvětních lístků, klečící přítel, krásný prstýnek nejlépe s diamantem a já nevím co ještě. Ženské jsou praštěné a mají bujnou fantazii. Nemluvě o tom, že většina dívek o oné chvíli dlouho sní a ve své mysli ji propracuje k dokonalosti ještě dřív, než se vůbec objeví nějaký potenciální adept. Chudák chlap! Nikdo mu totiž nevysvětlil, jak přesně si to jeho vyvolená vlastně představuje. Bojuje s velkou neznámou, zato propracovanou představou. Většinou netuší, jaký prstýnek by měl pořídit, kde o ruku požádat, a dost možná má artritická kolena. Rozhodla jsem se na onu situaci dívat očima romantika a budu předpokládat, že i chlap se chce ženit a nepouští se do žádání o ruku jen proto, že je do toho tlačen, nebo mu něco prostě přelítlo přes nos.
Tak tedy… očima romantika: chlapík se chce ženit a má své vlastní představy o tom, jak chce svou vyvolenou o ruku požádat. Romantik realista a počet pravděpodobnosti hlásí, že statisticky není příliš velká pravděpodobnost, že se představy obou zúčastněných sejdou, ale i tak máte alespoň padesátiprocentní šanci na skvělý výsledek, i když akce třeba není podle představ ani jednoho ze snoubenců.
Žádání o ruku může být událost připravená do detailu, či zcela náhodná, na základě momentálního popudu. S diamantovým prstýnkem, kroužkem z trávy, malým sépiovým kroužkem nebo pouťovým prstýnkem s Micky Mousem, třeba i bez prstýnku. Žadatel může klečet, stát, sedět i ležet. Objevují se i případy, že není žadatel, ale žadatelka. Nebo to celé bude vypadat jako vtip. Co já vím, možná se časem dokonce ukáže, že to vtip i byl. Lidé jsou různé. Zcela uspokojivý může být i systém dohody. Jeden něco plácne a druhý souhlasí. Já a má drahá polovička jsme zářným příkladem „neplánovanosti“. Svatba kamaráda. Z našeho pohledu se moc nepovedla. Z nudy a zoufalství jsme se začali bavit tím, že jsme vymýšleli, jak bychom to my udělali jinak. Než jsem se nadála, můj drahoušek zahlásil: „Já se chci ženit v pátek 13. To je můj šťastný den.“ Se smíchem jsem vzala do ruky telefon s kalendářem a našla nejbližší pátek třináctého. Shodou okolností příští rok jediný.
„Takže 13. června.“
Odpověděl: „Tak jo.“
Já na to taky řekla své „tak jo“ a řešili jsme vesele dál.
A o dva dny později jsem zjistila, že to nebyl jen vtip. Vlastně jsem byla poněkud kuriózně požádána o ruku. Vlastně jsem řekla své ano. A prý se za devět měsíců vdávám. Rozhodně dobrá historka pro kamarády.
Žádání o ruku máme tedy odbyté. Nastává období příprav. Je celkem irelevantní, jak dlouhé. Cíl je jasný: povedená svatba podle představ snoubenců, všichni zúčastnění si ji užijí, nikdo se nepohádá, nepopere, vše proběhne bez významnějších faux pas a újmy na zdraví tělesném či psychickém. Rovněž by neškodilo, kdyby si snoubenci zvládli říct své ANO a stali se z nich novomanželé. Jistě už samotné přípravy budou zábavné. Těšíte se. Vždyť chystáte něco, co je ve vašich představách naprosto dokonalé. Představy ovšem zpravidla nebývají shodné s realitou. Kdo už svatbu připravoval, řekne vám, že dokonalá svatba je dokonalý nesmysl.
První realita, na kterou narazíte, je místo konání. Venkovní svatba je závislá na přízni počasí, je tedy variantou jen pro otrlejší povahy. Vaše vysněné místo budou ve vámi určeném termínu rekonstruovat, jiná oddací místnost je příliš tmavá, druhá zaplivaná, další vám přijde hrozně studená, daleko od místa bydliště, malá, nebo až moc velká, vycházíte z ní přímo proti zasmrádajícím záchodkům, má přehnané poplatky za obřad… Máte příbuzného, který je chabrus na nohy a nehodlá být vláčen dál než do prvního patra, svatební obřady v romantických zámeckých či hradních věžích tak odpadají. Ti méně šťastní při hledání objedou třeba celou republiku. Celá já. Když už se líbilo něco mně, nastávající byl proti. Nakonec se povedlo. Krásné místo, zrekonstruováno už před dvěma lety, v dojezdové vzdálenosti, schodů minimum, cena přijatelná, v pátek 13. 6. mají volno, a navíc ve 13:00, no neberte to.
Realita č. 2: Šaty. Zábava pro nevěsty, možná i pro matku a rozhodně nějakou kamarádku. Každá nevěsta touží být krásná, dokonce i ta, co si jinak obleče tak maximálně kostýmek. Šatům je každopádně věnována zvláštní pozornost. Všechny totiž věříme, že se vdáváme jen jednou za život. Tu jednu jedinou příležitost je proto nutné si náležitě užít. Svatební šaty jsou však často největší obětí již zmíněných představ. Nezbývá než opět použít příklad. Naše nevěsta čili já měla naprosto přesnou představu o svých šatech. Víte, jak vypadá pravá blondýna? Vysoká, štíhlá, ladných křivek, 2 metry nohou, modré oči, vlasy po pás a sebevědomí až do nebes. Tak přesně taková blondýnka já nejsem.
Nepotřebujete být génius, aby vám došlo, že nevysoká, připrclá, lehce oplácaná, leč žensky tvarovaná postava a představa dlouhých, splývavých šatů bez spodničky nejspíš nepůjdou jen tak snadno zkombinovat. Švadlena by to jistě zvládla, ale i tak je třeba si užít nějakou tu srandu a představu náležitě upřesnit. Našly jsme tedy dobrý důvod vyrazit po svatebních salonech a zkoušet. (Pánové odpustí ryze ženskou terminologii a pustí si představivost na špacír.)
Představa tedy byla následující: šaty by měly být bílé, jediná podmínka budoucího manžela. Měly by být v celku, nikoliv sukně a živůtek. Měly by zaručeně být pohodlné, tedy splývavé a bez spodničky, neměly by mít nahá záda. V žádném případě nic korzetového, rozhodně něco s ramínky, rukávky, prostě čímkoliv spolehlivým, aby šaty držely na něčem jiném než na hrudníku. Nehodlám totiž riskovat, že budou šaty padat, klouzat, poprsí bude neposlušně vykukovat, nebo jen nastoupí nervozita a bezděčné, zato všudypřítomné, popotahování šatů jen tak pro jistotu. Korzetové bez ramínek rovnou sklidily naprosto jasné zamítnutí. Chtěla jsem šaty, ve kterých se budu cítit dobře, nebudou se mi nijak plést, ani mě omezovat. Prostě pohodlné a krásné. Návštěva svatebních salonů byla tedy o tvorbě přesné představy, nikoliv o výběru konkrétního exempláře. S nejlepší kamarádkou jsme měly v plánu vyzkoušet, co mi sluší, jak to vypadá na fotkách a v čem jsem schopná vydržet a hlavně si to užít. Co vám budu povídat, byla to sranda. A výsledek?
Realita podruhé. Šaty nádherné a jedinečné, leč drobátko mimo původní představy. Kdyby původní plán byl vybrat jedny úžasné, tyto konkrétní by se vlastně ani neměly šanci dostat do užšího výběru. V tuto chvíli pomineme, že jsem v nich měla pocit, jako by byly ušity jen pro mě. Shodou náhod se stalo, že jaksi postrádaly pár předem stanovených vlastností. Nebyly v celku, ale dělené; sukně a korzet. Tímto naprosto nečekaně ztratily možnost být bez spodničky a ke splývavosti měly dost daleko. Zcela zásadní zádrhel; sukně byla barevná. Nebavíme se tu o něčem tak nenápadném, jako je například šampaň či slonová kost. Mám na mysli barvu na svatební šaty atypickou: kapučíno. (Přesvědčit ženicha, že se nemusíme držet zcela bílé, naštěstí nebylo příliš náročné. Láskyplně svolil, když viděl mé nadšení.) Záda rozhodně zůstala holá, ba co víc, takřka nahá. Zapomněla jsem na něco? Jistě, ramínka, rukávy, cokoliv, co bude šaty držet na místě. Tato jediná podmínka obstála. Ramínka ani rukávy, ale široký pruh látky za krk. (Ramínka neprošla, anžto jsem v nich vypadala jako závodní plavkyně, nikoliv něžná dívka na vdávání. Všechny dostupné rukávové modely byly na téma: všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo, nebo mi byly malé přes bicepsy.) Jinými slovy, výsledkem byl nákup šatů za cenu nižší, než je jinde půjčovné. Reklamu si tu odpustím, stejně by mi ji vyškrtli a salon se přestěhoval neznámo kam.
Divíte se, proč zrovna kupované, a ne půjčené? Už jste byli na nějaké svatbě? Víte, co všechno nevěsty v onom oděvu provádí? Máte v tomto ohledu nějaké zkušenosti, případně bujnou fantazii? Dokážete si spočítat, kolik nevěst mělo šaty už na sobě, kolik polívky, vína a několik raději nespecifikovaných druhů skvrn na nich už ulpělo? A pak se divte, že jsem nechtěla půjčované.
Realita č. 3. Většina snoubenců má rodiny. Rodiny mají jednu úžasnou vlastnost věci komplikovat. Logicky vzato by se dalo předpokládat, že s vámi budou sdílet vaši radost a užijí si, co pro ně připravíte. Vychutnají si atmosféru, jídlo a pití, seznámí se s příbuznými „toho druhého“. Jaké překvapení, že ani logika se s realitou tak nějak, malinko, neshoduje. Zjistila jsem, že nejvýraznějším prvkem příprav v rámci rodiny jsou matky=tchyně. Velmi záhy zjistíte, že to s nimi rozhodně nebude jednoduché, a to i v případě, že máte štěstí a alespoň jedna z těch dvou dam je byť jen maličko rozumná. Naprosto bezkonkurenční věta vyskytující se v obdobných případech: „Já se nechci do ničeho plést, ale…“
Podstatné je samozřejmě to malé, nenápadné ALE. Matkám se nelíbí svatební šaty, ženichův oblek, kravata, ta kytka je moc kytkovatá, výzdoba je málo zdobná, koláčky jsou moc malé, nebo příliš velké, oznámení je příliš hubaté, zdobné, nebo naopak jednoduché. Plánovaný hudební doprovod nevyhovuje. Na večírek plný omladiny se vám pokouší procpat Evu a Vaška. Nenechají si vysvětlit, že polka i valčík se dají tančit na něco rozumnějšího. Brblají, hudrají a kafrají, každá na něco jiného a na ničem se neshodnou s vámi, natož mezi sebou. Zařizují bez vašeho vědomí. Některé hystericky, jiné s úsměvem, ale obě bez výjimky do věcí šťourají. A věci se komplikují.
Vaše možnosti? Pokud se jim pokusíte vyhovět, budete z toho na zhroucení, splnit veškeré jejich požadavky se vám stejně nepovede a vaše vlastní představy jsou bez šance. Pokud jim nevyhovíte, ta hromada keců! Nebo uražené mlčení? I když, jak by řekl klasik, čert ví, co je lepší. Kdybych vše sváděla jen na ně, byla bych ovšem nespravedlivá. Celý zbytek rodiny, omlouvám se… obou rodin, je totiž rovněž více než schopen vymyslet kdejakou bejkárnu. Že má někdo dietu, je pochopitelné. Dietáři jsou ale zpravidla značně mlsní, dožadují se svých privilegií a z principu se odmítají shodnout na jednom, pro všechny stravitelném, pokrmu na hostinu.
Hujerovi se sjedou z mnoha koutů republiky. Jste vzorní, zajistíte jim ubytování. Zaručeně bude příliš malé, příliš velké, zbytečně za ně utrácíte, nebo na nich naopak šetříte. Ti aktivnější usoudí, že nespat doma je zcela zásadní újma na zdraví. Rozhodnou se stihnout autobus, který jede v natolik příhodnou dobu, že musejí bezpodmínečně opustit hostinu ještě před jejím koncem. Taxík? Šílíte? Někdo je na ten autobus přece odveze, ne?! Následkem čehož vám hrozí citelný odliv hostů již v průběhu hlavního chodu, ne-li dříve. Najatý řidič je zbytečně velký luxus. Vždyť otec nevěsty je přece rád odveze. Ale co, toho přece nikdo postrádat nebude. A je jedno, že to veselí musí přežít střízlivý.
Celou situaci celkem pochopitelně komplikuje, že naprostá většina řidičů vlastně odmítá na hostinu vůbec řídit. Nemohli by se napít. Brblají tak dlouho, až seženete minibus s profíkem. Skvělé řešení. Tedy přesně do momentu, než se najdou ti „autobusoví příbuzní“. Těžko totiž kvůli třem lidem vyženete z hostiny dalších osm až jedenáct, jen aby tetička z Ostravy, babička z Benátek nad Jizerou a prateta bůhvíodkud stihly své autobusy a byly doma před soumrakem. Zasedací pořádek je noční můra! Variant uspořádání je bezpočet, ale mohu vám garantovat, že správná není ani jedna. Můžete své hosty posadit ke stolu ve tvaru U, nebo T, k několika menším kulatým… Vřele doporučuji pořídit si stejný počet hostů jak od ženicha, tak od nevěsty. Pokud je na jedné straně málo příbuzných, tak si nějaké raději vymyslete a najměte, protože někoho vynechat, jaksi není řešení. Nevyváženost se nevyplácí. Klidně se postavte na hlavu, ale jedna babička odmítá sedět vedle té druhé, tety se vzájemně nesnesou. Ženich odmítá posadit svého úžasného strýčka vedle nevěstiny prý kvokající tety. To přece strejdovi nemůže udělat! Nápad vašeho bratra, který jen tak ze srandy zkonstatoval, že by se na zasedací pořádek vybodl a nechal je, ať se poperou, vám časem začne připadat jako naprosto geniální.
Všichni se vám snaží vysvětlit, že fotograf, kterého jste si zajistili, je příliš drahý. Dědečkův kamarád z hospody by to zvládl taky a jen za pár stovek. Nebo za panáka. Začnou se objevovat velmi důrazné narážky, že máte pozvat prastrýce z pátého levého kolene, o kterém jste nikdy ani neslyšeli, natož abyste jej znali. Časem zjistíte, že babička dokonce pozvala někoho úplně bez vašeho vědomí a jeden z otců se v podstatě pokouší o to samé. Rodina má na výběr, jestli se zúčastní posvatebního večírku. Předem tušíte, že to možná není zrovna nejlepší nápad, ale doufáte, že obzvlášť starší účastníci budou buď dostatečně pubertální, nebo mít alespoň tolik rozumu, aby nekazili mladým zábavu. Zároveň začínáte tušit, že rozum nebudou mít ani jedni a že budete muset řešit generační střety, to, že jsou babičky zaryté nekuřačky, ale kamarádi hulí jak fabriky, „ti mladí strašně pijou!“, „nevím, jestli je tohle pro tebe vhodná společnost“… Nezapomínejte, že musíte sehnat takovou polku a valčík, aby si maminky a babičky zatančily s ženichem a převaha kamarádů to přežila.
Zařídit prstýnky, kytku, myrty, oblečení pro ženicha i nevěstu, spodní prádlo, punčochy, kravatu, boty, podvazek, koláčky, dorty a spoustu jiného vám po nárazu na Hujerovy připadá jen jako časově náročná procházka rajskou zahradou. Možná právě proto děvčata doufají, že ta jedna svatba, ty jedny přípravy budou první a poslední. Vždyť kdo by to dobrovolně podstupoval dvakrát?! Uznejte!
Romantik ale neztrácí na optimismu a krkolomnými přískoky se blíží k víceméně vysněnému dni D. V cílové rovince, devět dní před svatbou, ve chvíli, kdy je vše vymyšleno, zařízeno, víc jak z půlky zaplaceno a zbývá se jen dostavit na místo, přijde další, tentokrát definitivní komplikace. Snoubenec se rozhodne, že se ženit nehodlá. Proč? Prostě tak. Ani ti nevím.