Tak jo, tak to zkusíme. A uvidíme, jak to půjde. Pracovní název Bordel v hlavě. To je takové všeříkající. Dá se totiž tak nějak pochybovat, že to bude „uspořádané“. Ono čert ví, jestli se tomu vůbec bude dát říkat blog.
Kdo jsem? Ráda bych řekla, že jsem úplně normální ženská, ale bylo mi vysvětleno, že to se teda sakra pletu. A rozhodně to nebylo míněno v kladném slova smyslu. Tak ne, no. A to se celý život snažím zapadnout. Evidentně tedy zásadní životní selhání. Ani první, ani poslední. Dejte mi svatý pokoj se škatulkama, šuplíkama, klišé, standardy, normami, tím co se má, co se očekává a jak se to má dělat. A jak se to dělat nemá si taky strčte někam.
No, podle jednoho mého nápadníka, jsem chytrá blondýna, což je evidentně fakt blbá kombinace. Jo, nápadník to byl asi tak dvě hodiny, než se namazal a pronesl onu památnou větu, kterou doplnil o to, že kdybych byla modrooká a dlouhonohá, dalo by se to možná přežít. To ledacos vysvětluje, ne? Pro ty, co to ještě nepochopili, představte si klasickou, prvoplánově nádhernou blondýnu, vyrýsovaná postava s křivkami, ideální proporce, dva metry nohou, blankytně modré oči, vlasy po pás… Máte představu? No, tak přesně taková blondýna já nejsem. Vlastně teď nejsem ani ta blondýna, protože karanténa a hledání udržitelných řešení a vůbec. Dost možná na tu blondýnu ještě dojde.
Taky jsem tak trochu střevo. Ne, to není přesné. Jsem v mnoha ohledech velmi šikovný tvor, jen jsem tak jako mimochodem, pořád a opakovaně magnet na maléry, průšvihy, absurdní a trapné situace. Trochu tristní, protože jestli něco nesnáším, jsou to trapné situace.
Pravděpodobně je to tím, že jsem blíženec. Proč vám to vůbec cpu? No, protože blíženec je minimálně dva v jednom a všechno to mezi tím. Normální lidi mají co dělat s jednou komplikovanou osobností sebe sama, já jsem na zabití hned dvakrát. Jsem totiž blíženec jak stehno. Jedna moje osobnost je seriózní, systematická, analytická, příšerně stydlivá, introvertní, vlastně upjatá, bojí se lidí, dělá všechno pro to, aby se neztrapnila a vůbec nijak nevyčuhovala, dříč, pedant, perfekcionista, zaměřená na výsledek, s naprostým nesmyslem pro nesmysly, hodně blbě snáší změny a často se jich bojí. Ta druhá já, je střelená, praštěná, chaotická, rarach, který umí vypnout mozek a vrhnout se do dobrodružství, dělá sice nedobrovolného, nicméně šaška, reaguje na kraviny bejkárnama (jestli to někdo, třeba word zase opraví na býkárny, tak poletí z vokna), hravá, svým specifickým způsobem romantická, kamarádská, vtipná, když se o to nesnaží, ukecaná, tvůrčí, chaotická, nadšená do experimentů, tajtrdlík, přesvědčená, že nejlepší cesta je z puberty rovnou do senility.
Výsledek? Chaos. Nezapadám. Přes veškerou svou snahu. A když se nesnažím, tak tuplem ne. Nikdy nevím, která z mých hraničních osobností na mě vykoukne. Natož, aby to věděl někdo jiný. Většinou vykoukne ta, kterou míň potřebuju. Nebo se tak nějak promíchají, ale zakopávají jedna o druhou, pletou se jedna druhé pod nohy, mají na spoustu věcí zásadně dva protichůdné názory a vzájemně si komplikují život. Když je potřebuju, škodolibě zalezou někam za šutr, nechají mě na holičkách, případně mi strčí do cesty „tu druhou“. Přidejte ne zcela standardní výchovu a poděs je na světě.
Čímž se přes několik složitých Cimrmanových úkroků stranou dostáváme k tématu zaměstnání a tomu, proč tu trápím klávesnici, zatímco bych spíš měla čistit terárko. Máma mi dodnes vyčítá, že ji rozčiluju tím, že nevím, co chci v životě dělat. Evidentně ji tím štvu už od dětství. Sory jako. Ono je to totiž malinko jinak. Od malička vím naprosto přesně a bez jakýchkoliv pochyb, čím chci být, co chci dělat, čím se chci živit a bavit. Co jsem se naučila číst a psát, vždycky jsem chtěla být spisovatelkou. A nezůstalo jen u snění, pořád jsem něco psala, čmárala, vymýšlela jsem příběhy, světy a příšerky, chtěla jsem vyprávět, vtáhnout lidi okolo sebe do dobrodružství.
Jenže doma mi neustálým opakováním na sto padesát tisíc způsobů usilovně, urputně a důkladně vysvětlili, že být spisovatelkou je blbost a hromada nesmyslů, protože něco takového mě neuživí a je to tudíž ztráta času. Mám se soustředit na školu, pořádně se učit, jít na gympl, ať mám čas si vše ujasnit a získat všeobecné vzdělání, jít na vysokou a dělat něco smysluplného. Takže co chceš dělat?
S vědomím toho, že je můj sen blbost, nesmysl a rozhodně mě neuživí a ještě budu za blázna, se mentálně zahrabávám do světa fantazie, po nocích si sama sobě vyprávím pohádky, z pračky kradu ponožky s Bugríky, s Elenou se proháním na koni po pláních Divokého západu, seznamuju se s Vinnetouem, učím se střílet od Old Shatterhanda a Old Firehanda, vymýšlím strejdu Maxe, se kterým v ulicích města hledám Golema a potkávám draky. A zkroušeně odpovídám, že nevím, co chci dělat. Vždyť jsem přeci zodpovědná, rozumná, nechci dělat ostudu, musím si najít seriózní zaměstnání a psaní je špatně.
Vysoká škola. Jistě. Vlastně tři vysoké školy. Dvě nedostudované. Třetí z donucení. Dejte mi svatej pokoj se zkouškama, zápočtama, sezením v lavici, matikou, deskriptivou, makroekonomií, mikroekonomií, účtem, andragogikou, morfologií, anglistikou, historií, psychologií, sociologií, marketingem, filosofií a tím ostatním balastem. Jo, to všechno jsem studovala. Jo a architekturu si vetkněte za klobouk. Jsem marná s titulem a mám bordel v hlavě.
Co z tebe bude? Netuším. Baba na zabití? Balila jsem dárky. Plachá nebo ne jsem dělala v kavárně za barem, v kuchyni i jako servírka. Poprděná až za ušima jsem se tvářila jako schopná a suterénní recepční a hlavní recepční. Evidentně jsem všehoschopná administrativní pracovnice. Přes veškerou vrozenou skromnost jsem se po hlavě vřítila do funkce zatraceného tvůrce zázraků ihned a nemožného na počkání. To je Office Manager, kdybyste jako váhali. Teď se živím jako redaktorka. Jo a překládám. A taky matlám keramiku. A občas učím. Tu keramiku. Jo a mimochodem, napsala jsem knihu. Vlastně osm knih. Počkejte, to není přesné, vyšlo mi osm knih. Další tři píšu, v šuplíku mám stovky a stovky stránek, které nikdy nikdo nečetl a vlastně asi doufám, že nikdy číst ani nebude.
Stala jsem se spisovatelkou. Na plný úvazek. Protože jinak to nejde. Když nepíšu, přemýšlím nad psaním. I když pracuju, hlavou mi jede příběh. Když nepíšu a nemyslím na psaní, sbírám inspiraci. Akorát mě to teda fakt neživí. V tom měla máma pravdu. Momentálně je to milovaný, uspokojivý, terapeutický, zábavný, časově náročný, drahý, naprosto frustrující, bláznivý a šílený koníček. Nebo spíš stádo pořádně splašených koní.
No a pro ty z vás, kdo jste ještě neutekli, tak o tom to tu bude. Jak se žije seriózní/praštěné spisovatelce. A ne, nebude to ani zdaleka jen o psaní. I to, co bude o psaní, se neobejde bez životního balastu. Protože spisovatel je hlavně člověk. Divnej, ale pořád člověk. A všechno je příběh, jen ho musíte umět najít. Jen ho tady nečekejte uspořádaný. Je to totiž Bordel v hlavě.
Autor fotografie Josefína Jíra Rašilovová