Jsem Husákovo dítě. Teda, ne, že bych byla Husákova dcera nebo tak. Jsem z generace Husákových dětí. Tím chci neobratně říct, že jsem už relativně stará páka. Pamatuju si doby, kdy televize hrála jen černobíle, počítač byl vzácnost, do kterého se strkaly kazety a jeho obrazovka vypadala jako vražedná zbraň, existovaly děrovací štítky a předmět programování na druhém stupni základní školy probíhal bez počítače. Učily nás naprosto nesrozumitelné řady jedniček a nul.
S internetem jsem se poprvé potkala na střední a ještě navíc v angličtině. Modlila jsem se, aby mě pustili do knihovny, protože nemám tuchu, jak se v tom sakra hledá. To bylo ovšem minulé století. Co minulé století, to bylo minulé tisíciletí.
Pak přišly sociální síle. Odolávala jsem dost dlouho. No, jo, jenže… stala jsem se oficiálně spisovatelkou a bylo mi vysvětleno, že ke čtenáři se kniha dostane nejlíp skrz autora. První reakce? Ani náhodou, si ze mě děláte prdel. Nedělali. Teorie dobrá, ale…
Jsem plachý tvor. Jako fakt plachý tvor. Já nechci nikde viset. Neumím a nechci někomu něco cpát. Proto přece píšu knihy, abych si řekla svoje a nebyla u toho vidět. Co tam mám jako dávat? Přece tam nemůžu omílat furt jednu knihu (nebo osm). To nikoho nebude bavit. Když tam budu dávat ukázky, brzy si to celý vyspoiluju a nikdo si to pak nekoupí. Koho sakra zajímá nějaká ztřeštěná česká spisovatelka? Krasavice na obálku časopisů nejsem, mám samý divný koníčky. Čtu divný knihy. A vůbec. A nechci, aby o mě lidi věděli… no, spoustu věcí. Co když tam dám něco, čím si knihy podkopu? A vůbec, já strašně nerada někomu něco cpu. Proč já se nechám do takových psích kusů uvrtat?
Facebook – sledovanost mizivá. Vopruz. Rychle došly nápady. Přece tam nemůžu mít jen golf a lyže, když to má být o knihách. A pak se našla kamarádčina dcera, která čte moje knížky. Věkové zařazení – puberťačka. Velmi důrazně a neodbytně mi vysvětlila, že Facebook je pro starý. No, děkuji ti pěkně. Teda, ne že bych nevěděla, že pro puberťáky jsou takoví jako já už jednou nohou v hrobě. Vždyť jsem se narodila v jiném století, že jo.
Takže jsem založila Instagram. A propojila ho s tím ofiko Facebook účtem, protože řešit 3 sociální účty, to teda fakt nedám. Osobní FB profil chudák nějak upadl. Nebyl čas.
Instagram? Ke každému postu je potřeba fotka. TVL jako, fakt? Nerada se fotím! A ne že bych měla někoho, kdo by mě vyfotil, když něco dělám. Nesnáším selfíčka. Neumím je. Vypadám na nich jak ožralá opice se čtyřma bradama. Když fotím sama sebe, jsem sama sobě trapná. A většinou se mi u toho nějaký trapas povede. Sakra, ženský, jak to děláte, že na selfíčkách vypadáte jako modelky? To bude ksichtem. A těma čtyřma bradama. Moc myslím. Tohle bude katastrofa. Jo a nemám na to čas. Proč to dělám??
Tak jsem se teda pustila do Instagramu. Ne, rady na úspěšný profil na sociálních sítích tady fakt nečekejte. Já totiž nejsem materiál na sociální sítě. Jak to teda pojmout? Mám vrozený odpor někde viset a k vlastnímu exhibicionismu. To už jsem říkala. Kdybych se chtěla živit předstíráním, je ze mě herečka. Filtry jsou jako hodně velká vrstva make-upu. Pak mě někdo potká na živo, odlíčenou a… no, prostě mi to nepřijde fér. V podstatě jsem nudná. A odbíhám od tématu. Furt odbíhám od tématu. Jo, a neumím krátký texty. A neustále na ně měním názor. Jakože v průběhu psaní. Nebo je napíšu, česky i anglicky a pak je smažu, protože jsou blbý.
HLAVNÍ TÉMA: KNIHY! Jako dobrý, ale to budu na všech fotkách, jak sedím v teplákách u notebooku? Jasně, občas píšu i v plavkách na zahradě, ale… Cílem je stát se slavnou spisovatelkou (No co, snít se musí, no ne?! :-D) , vážně se chci dožít článků tipu: Na sítích se objevily staré fotky Hlaváčkové, vypadá na nich jako upocený vorvaň vyvržený na pláž… Než se dostanu do fáze „slavná spisovatelka“ rozhodně nestojím o to, aby moje vorvaní fotky potkel můj potenciální budoucí zaměstnavatel.
Psaní je strašně nefotogenický. Psát uspořádaně o psaní s mým totálně chaotickým způsobem psaní? Zbláznila ses? A vůbec, koho zajímá, jak kniha vznikla? Copak ji to nepřipraví o kouzlo? Křest je jednou za uherskej rok a kdo ví, jestli budě další?
A světe div se, spousta lidí fakt nečte. A já píšu hlavně fantasy. To je dost úzký žánr. Vtipný historky? Když je dám všechny na sítě, kdo si je pak koupí? Jo a mimochodem, už jsem říkala, že neumím krátký texty? Se mi to na ten zatracenej Instáč nevejde, když už něco vymyslím.
Sexy fotky? To bych nejspíš zavařila Photoshop, pokud by foťáku rovnou nepraskla čočka. I tak by mě zavřeli za veřejné pohoršování.
Většinu ženských zajímá kosmetika a móda. Jo, hadry se prodávají mnohem líp než knihy. Až na to, že o módních trendech si se mnou fakt nepokecáte. Že bych v tomto nějak vynikala, to teda nevynikám. Velká večerní jednou za rok, podpatky rozumné, kostýmek jsou montérky, kosmetiku používám furt stejnou a vlastně velmi umírněně. Když něco funguje, nehodlám to měnit. Jasně, ráda se oháknu, ale hlavně jsem praktická žena, co lítá po lesích v teniskách a džínách, na sekání zahrady si sukýnku brát nebudu, na hrabání je hedvábná halenka nepraktická, na keramice bělostné kalhoty vydrží asi dvě vteřiny. Tato témata hovoru tedy nepřipadají v úvahu.
Nemám děti, abych mohla lidi spamovat roztomilými fotkami ratolestí a bavit svět vtipnými videy. Moji kamarádi a rodina se většinou nechtějí fotit. A když už se se mnou vyfotí, nechtějí nikde viset. Ne, že bych se jim divila. Jinými slovy, jsem instagramově naprosto nepřijatelná. Mi drbne!
Cílení na zákazníka? Jo, skvělý. To potřebuju. Jak se to sakra dělá? Doprkýnkapráce co tam mám dávat? Jak ty lidi mám zapojit?
Ráda se poučím od zkušenějších. Načetla jsem kde co. Zkoumala profily těch, co to evidentně umí. Nejspíš by mi šly líp ty jedničky a nuly v programování. Týrání zviřátek. Jo a mimochodem, super dobrých knižních/spisovatelských profilů, aby pohledal. Obzvlášť v Čechách. A když už, jsou to „známé ksichty“. To nevlastním. Nebo jsou to baby na obálku. To nejsem. Tomu říkáte inspirace? A navíc, v plánu je dostat knihy i do zahraničí. Jenže priorita jsou čeští čtenáři. Ale potřebuju budovat i zahraniční základnu. A jak to mám jako udělat? Českého čtenáře AJ od české spisovatelky nezajímá a nečech si česky fakt nepočte. A Google překladač je ještě větší komik, než já. Žejásenatonevyseru!!!!
Po velmi zralé úvaze jsem zvolila variantu brod. Takovej bordel v hlavě. Nebo chcete-li, opilá střelba na terč. Brokovnicí. Třeba něco trefím a nebudou příliš vedlejších ztrát. Barevně jednotný profil? Jo, jasně, můžu tam mít všechna políčka černá? Asi těžko.
Pravidelné uspořádání? Snažím se. Občas. S mým chaotickým životem? HA, HA! Často označovat lidi. Jak už jsem řekla, jsem stará bréca a my starý páky nejsme na instáči. Nemám koho označovat. Chce to úzké zaměření na to, co prodávám. Jako vážně, jo? 8 knih? Furt dokola? To mě nebude bavit. To je NUDA! A když to nebude bavit mě, tak moje čtenáře už vůbec ne.
Naplánovat si příspěvky dopředu. Jistěééééé! Jsem schopná na fotku a text změnit názor ve chvíli, kdy ho dopíšu. Pokud ho nepostnu hned, nejspíš usoudím, že je to blbost. Nebo se začnu stydět. Nebo ztratím souvislosti. A nic jiného nevymyslím. Přece nebudu dávat fotku ze sluníčka a sněhu, když je venku bahno a leje.
Jsem nemožná. A mám bordel v hlavě. Vrhám se do neznámého světa sociálních sítí po svém: v montérkách, s hlínou až za ušima, v neoprenových podvlíkačkách a s prkýnkama na nohou, s holí v ruce, s celou sadou holí v ruce, jako nešikovný skřítek, šašek a klaun a hlavně, s hromadou písmenek co se tváří jako knihy.