Patolog ještě ani nezačal s pitvou, protože vypadla elektrika. Dost ho to překvapilo, protože nenaskočily náhradní zdroje a v márnici byla najednou tma jako v pytli. Chvíli mu trvalo, než našel mobil, aby si alespoň trochu posvítil. Při procesu se několikrát málem přerazil o různé kusy zařízení. Což o to, to by zas takový problém nebyl, ale márniční chladiáky byly v tu chvíli poměrně slušně obsazené a on nemohl potřebovat, aby se mu mrtvoly začaly rozkládat. Mobil sice svítil, ale pokus o volání z něj byl marný. Nebyl signál. Ani to ho nepřekvapilo, tady dole mobilní telefony fungovaly jen zřídka. Oproti tomu pevná linka, ke které po tmě doklopýtal, by fungovat měla. Ale nefungovala. I tento sofistikovaný přístroj byl napájený elektřinou a nevydal ze sebe ani jedno pípnutí, natož něco jako vyzváněcí tón. Nezbylo, než se vydat zjistit, co se vlastně děje.
Na patologii dělal léta a viděl toho už tolik, že ho situace nechávala chladným. Tedy do momentu, než vstoupil do chodby. I když tudy chodil denně a nikdy mu to tak nepřipadalo, musel přiznat, že v úpiné tmě narušené jen namodralým bodem světla z jeho mobilu, byla dlouhá vykachličkovaná chodba … děsivá. Zvuk jeho kroků se rozléhal prázdným prostorem, odrážel se od stěn a vracel se s podivnou ozvěnou. Několikrát měl hodně nepříjemný pocit, že slyší nejen své, ale i cizí kroky. Jako by to nestačilo, zježily se mu všechny chlupy, když ucítil závan cizí kolínské a vzápětí podivný zápach mokré psí srsti. Dojem se mihl a zmizel. Vyděšeně namířil slabé světýlko do temnoty, pak se otočil, aby se podíval za sebe. Nic. Otočil se ještě několikrát. Dokonce do tmy zavolal, i když si připadal hloupě. Ticho. Ne, někde se ozvalo slabé zašustění.
Uvědomil si, že se několikrát otočil kolem své osy a není si jistý, zda jde správným směrem. Exit. Měly by tu být zeleně světélkující nápisy exit. V zoufalé snaze najít alespoň jeden, se ještě více zamotal. V namodralém náznaku světla z mobilu zahlédl stín. Pokusil se na něj světýlko namířit. Nic. A pak zaslechl kroky. Nebyly jeho. Rozhodně nebyly jeho. Vyjekl a rozeběhl se chodbou.
O pár minut později, když ho nějakým zázrakem nohy vynesly ze setmělého bludiště podzemních prostor do sluncem zalitého přízemí, ztropil poplach. Tady nahoře, v denním světle, si udýchaný a vyděšený připadal trochu hloupě.
Ještě hloupěji si ale připadal, když se s několika ozbrojenými policisty, vybavenými baterkami, vrátil do podzemí a zjistil, že všechny zářivky spokojeně září. Ovšem kromě jedné, někde uprostřed chodby, ta hlasitě blikala. Občas se to stávalo těsně poté, co někdo rozsvítil.
„Takže vše v pořádku,“ prohlásil jeden z policistů. „Nic ve zlém, doktore, ale nezapařil jste včera?“ Usmál se a konejšivě poplácal patologa po rameni. Ten nevěřícně zíral na osvětlený prostor. Vzpamatoval se, odkašlal si a, byť mu to přišlo docela trapné, pronesl k odcházejícím mužům: „ocenil bych, kdybyste to tu dole zkontrolovali.“
Brblali. Evidentně si mysleli, že si přihnul nejen tak trochu. Nebo mu hráblo. Jenomže v márnici bylo přeci jen něco špatně. Hodně špatně. Nebyla tu totiž ani jedna mrtvola. Dokonce ani mladík, jehož pitvu už patolog dokončil se závěrem, že se předávkoval bez cizího zavinění. Těla zmizela beze stopy. Tedy, vlastně, pár stop se našlo. Protože venku pršelo, někdo v chodbě zanechal několik mokrých šlápot. Ty šlápoty vypadaly jako zvířecí. A kamery? Nezáleželo na tom, že měly svůj vlastní okruh a náhradní zdroj. Bylo jedno, že při zhasnutých světlech za normálních okolností snímaly alespoň v termo-módu. Ani ty jednoduše nefungovaly.