Součást vyjednávání s Deshielem

POZOR! INFORMACE NA TÉTO STRÁNCE MOHOU ODHALIT ČÁST DĚJE ČI ZÁPLETKY!

I přese vše, co se jim zatím podařilo dohodnout, byl Deshiel stále zdrženlivý. Elena si toho byla až příliš dobře vědoma. Stále ještě nebylo vyhráno. Muži, které sem přijeli osvobodit, sice již nebyli zavření v cele a všichni její lidé byli ozbrojeni, ale ve vzduchu byla cítit nedůvěra. Byli obklopeni zdmi a ne zcela přátelským vojskem. Bylo na čase vynést další trumf.

 Když se na něj berberská princezna z ničeho nic usmála, Deshiela to poněkud překvapilo. Nechala jej sice dokončit větu, ale rozhodně ne myšlenku. Přestala nonšalantně pohupovat nožkou a vstala. U bohů, co zase? Nemohla se alespoň jednou držet protokolu? Copak jí nebylo nic svaté? Než mu došlo, že dáma vstala a on stále ještě sedí, přišla napůl cesty k němu. Rychle se zvedl. Uvědomil si, že v místnosti nastalo téměř úplné, překvapené ticho, a zvuk odsouvaného křesla tak zněl nepřirozeně hlasitě.

„Byl bys, výsosti, tak nesmírně laskav a dovedl mě k našemu stádu? Je na čase oprostit náš rozhovor od jedné z nejistot, které tě stále tíží.“

Opravdu by ocenil, kdyby se držela protokolu. Neušlo mu, jak se po sobě podívali Áron s Michaelem. Jako by ani oni netušili, co se princezna chystá udělat, jako kdyby z toho ani oni nebyli nadšení.

Celou cestu ke stádu mlčela. Sledovala chodby, kterými se pohybovali, a musela se soustředit na to, aby nezrychlovala krok. Deshiel šel pomalu a rozvážně, a jí to klidné tempo nevyhovovalo. Michael se jí několikrát pokusil zeptat, co má vlastně v plánu, ale ona mu neodpověděla.

Ulevilo se jí, když se ocitla venku, když konečně došli k ohradě. Deshiel si všiml, že se jí na rtech usídlil lehký úsměv, sotva koně spatřila. Přistoupila těsně k břevnům. Zcela neočekávaně a nevznešeně hvízdla. Deshiel sebou překvapeně trhl. Ze stáda pasoucího se na opačné straně ohrady se vyřítil obrovský hřebec. Deshiel ho sledoval. Na kratičký okamžik spustil Elenu z očí. Protáhla se pod středním břevnem a vykročila koni vstříc.

„Pozor! Ti koně jsou divocí!“ varoval ji. Otočil se na její gardu, ale ti stáli nezúčastněně opodál. Markus se tvářil, jako by se jejich směrem řítil diplomatický malér. Hřebec mířil přímo k Eleně. Jak Markus, tak Deshiel čekali, že do dívky narazí. Namísto toho se před ní zastavil a láskyplně ji šťouchl čumákem. Objala ho kolem šíje, drbala ho za ušima a na hedvábném čumáku, odněkud ze záhybů šatů vylovila křížalu a hřebec si na ní pochutnal. Když se přivítali, položila mu pravou dlaň na šíji a dovedla ho k ohradě tak lehce, jako by jej vedla za uzdu.

 „Veličenstvo, představuji ti Aškenta z národa Dakarských koní, nebo jak jim říkáme my, jednoho z Berberských válečných koní.“ Nikdo jí nemusel říkat, co si Deshiel myslí. Bylo to na něm vidět. Myslel si: Prostě kůň, a co? Elena se usmála. Byl to sladký, šťastný úsměv. A vědoucí.

„Toto stádo je divoké, jediný sedlaný hřebec je Aškent. Jak se ukradeného stáda dostal, je na delší vyprávění,“ promluvila ke králi a pak se otočila na hřebce:

„Aškente, potřebuji tvoji pomoc,“ řekla tak nahlas, aby ji všichni slyšeli. Aškent pokýval hlavou. Michael se pod sesem zazubil.

„Potřebuji pomoc i všech Dakarských koní. Můžeš je k sobě přivolat?“

K Deshielově překvapení hřebec zvedl hlavu a zaržál. Stádo se jako na povel pohnulo. I Michael, který Elenu znal a trochu očekával, co se chystá udělat, musel uznat, že to bylo velkolepé překvapení. Najednou se ocitla uprostřed pohybující se masy koňských těl. Vyřkla povel a stádo se zastavilo. Další povel a stádo se sešikovalo do několika řad s pravidelnými rozestupy. Na další povel se koně začali otáčet okolo vlastní osy, pak se přeskupily do třech kruhových formací. Zatímco vnější a vnitřní formace se pohybovala po směru hodinových ručiček, koně ve střední formaci klusali v protisměru. Stačilo jí jediné slovo a celé stádo se zastavilo, zavířilo, utvořilo hvězdici a znovu se dalo do pohybu.

„To jsou divocí koně?“ zeptal se Markus.