POZOR! INFORMACE NA TÉTO STRÁNCE MOHOU ODHALIT ČÁST DĚJE ČI ZÁPLETKY!
O Ašce se všeobecně vědělo, že je léčitelka. Lidé si k ní chodili pro pomoc téměř od nepaměti pokaždé, když si běžní léčitelé nevěděli rady, nebo pokud byly porodní báby se svými znalostmi v koncích.
U brány se strhl povyk. Strážní se dohadovali s malým, sotva osmiletým chlapcem sedícím na hřbetě obrovského neosedlaného valacha, který vypadal, že mele z posledního.
„Co se tady děje?“ zeptala se autoritativně Elena. Právě se vracela z vyjížďky. Strážný se jí mírně uklonil.
„Ten kluk chce…“
„Maminka umírá! Musím ke královně!“ skočil mu do řeči hoch. Elena mu věnovala krátký pohled. Byl bledý, oči do široka otevřené, vypadal vyděšeně a stejně schváceně, jako jeho kůň.
„Odkud jsi?“ zeptala se ho. Vysypal ze sebe jméno vesnice.
„Musím ke královně! Porodní bába si neví rady a maminka moc křičí!“ trval na svém hoch. Elena semkla rty.
„Královna tu není. Pojedu já,“ oznámila chlapci, který se zatvářil ještě zoufaleji. Po tvářích se mu rozeběhly slzy jako hrachy.
„Ale otec říkal, že se nemám vracet bez královny,“ protestoval.
„Bude to dobré, uvidíš!“ usmála se na něj konejšivě Elena a natáhla se, aby jej přetáhla k sobě do sedla. Kupodivu ani neodporoval, jen neustále opakoval, že musí přivést královnu.
„Postarejte se o toho koně,“ houkla na strážné, otočila Aškenta a pobídla ho patami. Vyrazil tryskem vpřed. Nef je mlčky následoval.
Chlapec ji přivedl ke stavení stojícímu trochu stranou od vesnice. Elena ho spustila na zem a sama seskočila. Začala odepínat sedlové brašny, ve kterých pro všechny případy vozila bylinky a léčitelské vybavení. Ve dveřích domu se objevil chlap jako hora a zaclonil si oči, aby lépe viděl. Vykročil k nim.
„Říkal jsem, abys přived královnu!“ obořil se na chlapce. V jeho tváři se zračilo čiré zoufalství. Elena se na něj povzbudivě usmála. „Královna na hradě nebyla. Kde je vaše paní?“
„Ale …,“ pokusil se protestovat muž.
„Žádné ale! Zřejmě nemáme moc času, doveďte mě k ní!“ rozkázala Elena a vykročila k domu. Obr neodporoval. Tedy, ne že by k tomu dostal příležitost. Eleně stačil jediný pohled. Žena ležící na posteli byla popelavě bledá a sténala. Byla tak vyčerpaná, že už neměla sílu ani křičet.
„Ven!“ vyhodila princezna jejího muže z místnosti a zabouchla mu dveře před nosem. Porodní bába, která už zjevně nemohla dělat nic jiného, než se ženě pokusit ulevit od bolesti, se na ni ledově podívala.
„Jak je na tom?“ zeptala se Elena rázně a přistoupila k těhotné. Věděla, že musí jednat rychle. Žena ani její dítě už neměly mnoho času a ona si nemohla dovolit, aby o ní začal někdo pochybovat a zdržovat.
„Dítě se neotočilo,“ konstatovala bába, a zatímco Elena opatrně prohmatávala břicho budoucí matky, vysvětlila jí, co se již pokusila pro umírající udělat. Elena se podívala těhotné do zoufalých očí a pohladila ji po vlasech.
„Bude to dobré! Dítě musí ven, ale přirozenou cestou to nepůjde,“ promluvila potichu.
„Co chceš dělat?“ zeptala se bába podezřívavě. Kdyby měla Elena soudit podle jejího věku a podle toho, co pro nemocnou již udělala, musela být velmi zkušená.
„Musíme dítě vyříznout, jinak oba zemřou,“ neotálela Elena s odpovědí, kterou věděla, že porodní bába nepřijme dobře. Bába se zděšeně dotkla talismanu, který měla na krku a chtěla začít protestovat. Elena ji zarazila.
„Už jsem to dělala. Pokud už není příliš pozdě, dobře to dopadne. Když to neuděláme, jistě oba zemřou. Budu ale potřebovat pomoc.“ Mluvila klidně, v hlase jí nebyl slyšet ani náznak strachu, který cítila.
„Zachraňte moje dítě,“ zašeptala z posledních sil žena ležící na posteli a omdlela.
„Co mám dělat?“ zeptala se Eleny bába. Najednou si uvědomila, že nemůže nastat horší varianta než že matka i dítě zemřou, a to se jistě stane, pokud něco neudělají. Elena začala dávat pokyny.
Kovář přecházel po dvorku sem a tam. Světnice mu byla malá. Všude kolem posedávaly jeho děti a vystrašeně ho pozorovaly, mezi nimi chlapec, který přivedl Elenu. Nef se nejdříve postaral o oba koně, pak se klidně usadil na lavici u stěny kovárny. Neměl na práci nic lepšího, než pozorovat rodinu. Na nebi se honily černé mraky. Brzy přijde bouřka, napadlo ho. Z chalupy se neozývala ani hláska. Kovář nevěděl, jestli má být rád, že jeho žena už tak hrozně nekřičí, nebo jestli z toho má být vyděšený. Zdálo se, že děti to trochu uchlácholilo, ale všechny vypadaly vyplašeně, některé chvílemi tiše pofňukávaly. Nef vstal a šel si s nimi hrát, aby je přivedl na jiné myšlenky. Byl rád, že neví, co se v ložnici děje. Sám byl celkem obstojný léčitel, ale porodnictví a ty ostatní ženské věci šly mimo něj.
Začalo pršet. Nejdřív spadlo jen pár osamělých kapek a pak se spustil liják. Všichni se rozeběhli do domu. Světnice byla najednou plná lidí. Kovář se konečně otočil na Nefa.
„Trvá to moc dlouho!“ štěkl na něj.
„Princezna ví, co dělá,“ uklidňoval ho Nef svým obvyklým, nezúčastněným tónem.
„Je moc mladá,“ protestoval kovář. Nef se rozhlédl po světnici, po které běhalo, posedávalo a batolilo se sedm dětí.
„Ví, co dělá,“ opakoval. Zpoza zavřených dveří se v tu chvíli ozval dětský pláč. Oba muži se otočili po zvuku. Všechny děti ztichly. Pláč ve vedlejší místnosti nabral na intenzitě.
Dveře se konečně otevřely a do místnosti vstoupila porodní bába s podivným úsměvem na rtech. V náručí držela dva malé řvoucí uzlíčky.
„Dva?“ vyjekl kovář překvapeně.
„Holka a kluk,“ usmála se na něj bába. Kovář se k ní začal pomalu přibližovat. Opatrně odhrnul pokrývky, do kterých byly děti zabaleny, aby se na ně podíval. Na tváři se mu mísil výraz blažené radosti a hrůzy.
„A Madlen?“ zeptal se přiškrceným hlasem.
„Myslím, že bude v pořádku. Můžete s ní chvilku mluvit, ale jen krátce, musí si odpočinout.“ odpověděla mu Elena, která se objevila ve dveřích. Utírala si ruce do kusu plátna. Rukávy měla vyhrnuté vysoko nad lokty, mokré vlasy se jí lepily na zpocené čelo, byla pobledlá, ale usmívala se. Nef se na ni zpoza kovářových mohutných ramenou tázavě podíval. Povzbudivě na něj kývla a uhnula kováři z cesty, aby kolem ní mohl projít do ložnice.
Bála se, ne, byla vyděšená. U podobného porodu již byla, a ne jednou, ale nikdy u něj nebyla zcela sama. Navíc se obávala, že se k ženě dostala pozdě. Nemohla si být jista, jestli není dítě třeba přiškrcené. Stát se mohlo cokoliv a bylo málo času.
Jaké bylo její překvapení, když z ženina břicha vyjmula jedno dítko a zjistila, že za ním je druhé. Chlapeček a holčička. Chlapeček měl na prdýlce malý krvavý šrám. Neodhadla hloubku řezu a poranila mu zadeček. Obě děti se ale měly čile k světu a vypadaly zdravě. Zatímco se bába starala o obě mimina, Elena pečlivě zašila Madlen, tak se žena jmenovala. Když se bába otočila zády, aby kováři ukázala jeho děti, Elena použila magii, aby si mohla být jista, že nikde nic nezanedbala.
Rozhodli se zůstat v kovárně přes noc. Lilo jako z konve, Elena chtěla pro jistotu zůstat u Madlen alespoň do rána a kovář je stejně nechtěl pustit. Chtěl oslavovat, protože mu princezna zachránila děti a ženu. Elena ho opravila, že to byla společná zásluha, protože nebýt bábiny péče a její následné pomoci, tak dobře by to jistě nedopadlo. Bába se na ni zadívala velmi zvláštním pohledem a po chvíli pronesla: „Dělám porodní bábu už třicet let, ale něco takového jsem ještě neviděla. Je to zázrak.“
Houby zázrak, Elena prostě ví, co dělá, pomyslel si Nef, ale nahlas to neřekl. Elena se pohybovala po kuchyni a vařila všem večeři. Kovář popíjel a neustále doléval Nefovi. Děti lítaly po světnici jako splašené. Elena se mezi nimi pohybovala s podivnou jistotou.
Zpráva o Elenině umění se roznesla po království jako oheň. Postaral se o to nejen kovář, ale i porodní bába. Michaelovi a jeho mužům to sice přidělalo starosti, protože Elena stále častěji vyjížděla za nemocnými, ale Elena byla spokojená a matka na ni alespoň trochu přestala vrčet. K Elenině nesmírné radosti to mělo za následek i to, že trávila méně času na hodinách etikety, diplomacie, historie, tance a bohové vědí čeho všeho ještě. Navíc měla pocit, že je konečně k něčemu platná.